Když tělo volá o pomoc

Už měsíc se točím v začarovaném kruhu, ze kterého potřebuji vystoupit.
Každý týden musím splnit cesty do ostravského divadla na co nejvíce zkoušek, stepové lekce jak na konzervatoři tak na JAMU a svých sedm lekcí. V mezičase řeším organizaci studia, marketing a další povinnosti.

Vstávání v 5, ranní a večerní zkoušky, útěky na vlak, tři až čtyři lekce denně, maximálně šest hodin spánku...klasika.

A tady nastává problém. Mé tělo mě v půlce týdne prostě zastaví. Angína byla ještě zlatá. Většinou mě paralyzuje migréna tak silná, že i ležet mě bolí.

Tělo mi vrací úder. To jak jsem se k němu chovala mi oplácí teplotou, bolestmi, zvracením a pocity méněcennosti a neschopnosti.

Největším ignorantem je v této záležitosti moje hlava. Trápím se a vím, že jsou lidi na mě naštvaní. Cítím stres, že kdykoliv jsem v Ostravě, tak bych měla být v Brně a přesně naopak. Zkrátka nikdy nejsem tam, kde bych měla a hlavně chtěla být.

27. a 29. října nás čekají premiéry inscenace Producenti, ke které vytvářím stepové choreografie a jsem součástí taneční company. Nesmírně se těším a je to pro mě velmi důležitá událost, když si uvědomím, co jsem tomu od ledna obětovala.

V tuto chvíli je to náplast, ale jediné, co teď můžu do premiéry omezit, jsou mé lekce. 

Proto do konce října ruším víceméně všechny otevřené lekce a některé kurzy za mě odučí jiní lektoři.
Já se teď pokusím být vždy na tom správném místě a alespoň psychicky pravidelně odpočívat.

Děkuji za pochopení a podporu v mém rozhodnutí.

Anežka K.